Yellow lemon tree

Vedro. Nepříjemný dusno.

Už dlouho jsem se nebudila tak těžce jako dneska. Ne že bych to včera snad nějak přehnala. U Nejlepší jsme opravdu hráli hru a chroupali u toho chipsy s červeným vínem. Jen zpátky domu jsme jeli strašně ospalí a Ruda měl obavy, jak odřídí cestu. Nakonec v pohodě, už se s ním prostě nebojím.

Musím se ještě učit na zápočet z biologie. Nechávám si dnešek a zítřek.. a jdu to zkusit.. Po zkoušce musím zas do práce. V pondělí nastupuju na další měsíc. Prostě si moc neodpočinu.. :) No, vem to čert, kdo chce, hledá příležitost.

A ani se u toho nevznítil. :)

No a tak mi zase začla moje oblíbená část roku. Zkoušky. Už jsem přes léto úplně vypustila, jaký to je jet se někam ponížit a potit se před člověkem se stopadesáti tituly a bojovat, doufat o to mizerný prospěl. Sice jdu už podruhý, ale bojím se úplně nejvíc, víc než anatomie a to je co říct. Jak je možný, že jsem se anatky nebála? Doba přípravy je v tuhle chvíli asi tak stejná a přece. No aspoň, že snad nepůjdu k Řasince.. A jako předbolestný mám zas prodlouženou smlouvu na letišti.. Tak co? Nemám se hodit do klidu? Fakt jsem dělala, co jsem mohla.

Jej, povzbudivý smsky přijímám téměř se slzou na krajíčku. Až tak jsem na tom. :D

Když jsem vyrážela v půl osmé na vlak, žádná děcka jsem cestou nepotkala. Že je dneska první školní den mi připomněla Rudova ségra, se kterou jsem se střetla v koupelně. Vyfešákovaná, upravená. Nové oblečení, nepopsané sešity, kamarádky a vůně podzimu. Mívala jsem to strašně ráda. Ale už druhý rok mi jen pokračují prázdniny. A být doma od konce května až do začátku října je taky fajn. I když se do toho semtam šrotíte a chodíte pracovat. Každej něco musíme no.. Sřední škola už je dávno za mnou a je čas přestat skuhrat nad tím, jak krásný to byly roky. Třeba sexta. Těšení se na zvonění, po škole rande. Procházky v parku, sbírání kaštanů, o víkendech v podzimním lese. Stepování před kamenným gymplem. Procházky s Nej a se psem na naši lavičku. Na druhou stranu už můžu domu chodit jak chci, někdy i vůbec, a nikdo mě neprudí s matikou. Ale na rozum čekám furt.. A místo něj mi roste blbák. Na horním patře. Ne za stoličkama, ale na férovku vedle stoliček. I moje zuby jsou stupidní.. :) Ta hlavně aby při mě ve středu stálo štěstí, prosím, prosím, když už ne vědění..!